⏳ Časy a slovesa 5 min čtení
Podmínkové věty: nulová, první, druhá, třetí
Podmínkové věty v angličtině mají čtyři pevné vzorce a každý se hodí na jinou situaci — od obecné pravdy po lítost nad minulostí. Projdeme si všechny čtyři s příklady, výslovností a nejčastějšími chybami při jejich stavbě.
Proč mají podmínkové věty čtyři typy
Podmínková věta má vždycky dvě části — podmínku (if-větu) a výsledek. Kterou variantu použiješ, závisí na tom, jak reálná nebo pravděpodobná podmínka je. Angličtina má na to čtyři pevné vzorce, které se od sebe liší jen slovesnými časy, ne slovní zásobou.
Nulová podmínka mluví o obecných pravdách, první o reálné budoucí možnosti, druhá o nereálné nebo nepravděpodobné situaci v přítomnosti a třetí o něčem, co se v minulosti nestalo. Jakmile poznáš, do které kategorie tvoje myšlenka patří, vzorec se dá téměř mechanicky.
If [if] znamená pokud/jestliže a stojí vždycky na začátku podmínkové části, i když tahle část může být v angličtině klidně až za výsledkem. If it rains, I will stay home [if it rejnz, aj wil stej houm] — Pokud bude pršet, zůstanu doma — funguje stejně jako I will stay home if it rains.
Čísla typů (nulová, první, druhá, třetí) jsou jenom pomůcka učebnic — v běžné řeči je nikdo nevyslovuje. Rodilý mluvčí si vzorec nevybírá podle čísla, ale podle toho, jak moc je situace, o které mluví, jistá nebo naopak vymyšlená. Stejný přístup se vyplatí i tobě.
Nulová podmínka — obecné pravdy
Nulová podmínka popisuje něco, co platí vždycky — přírodní zákon, fakt nebo pravidlo. Oba slovesné časy jsou v přítomném prostém: If you heat ice, it melts [if jů hít ajs, it melts] — Pokud zahřeješ led, taje.
Nepoužívá se tu will ani žádný modální tvar — obě části věty jsou v present simple. If you mix blue and yellow, you get green [if jů miks blů end jelou, jů get grín] — Když smícháš modrou a žlutou, dostaneš zelenou.
Nulová podmínka se dá nahradit slovem when [wen] — když, aniž by se význam změnil, protože jde o jistotu, ne o možnost: When you heat ice, it melts znamená totéž jako s if. To je dobrý test, jestli věta do nulové podmínky patří.
První podmínka — reálná budoucnost
První podmínka mluví o něčem, co se reálně může stát v budoucnu. If-věta je v present simple, výsledková část ve will + infinitiv. If it rains tomorrow, we will cancel the trip [if it rejnz tumorou, wí wil kensl d trip] — Pokud bude zítra pršet, zrušíme výlet.
Časté chyby jsou dvě: použití will i v if-větě (if it will rain — špatně) a použití přítomného času ve výsledkové části místo will. Pravidlo je jednoduché — will patří vždycky jen do výsledku, nikdy do samotné podmínky.
Místo will se ve výsledkové části dá použít i modální sloveso — can, must nebo should. If you finish early, you can leave [if jů finiš érli, jů ken lív] — Pokud skončíš brzo, můžeš odejít. Vzorec s if-větou v present simple zůstává stejný.
První podmínka je v běžné konverzaci zdaleka nejčastější ze všech čtyř typů, protože se týká skutečných plánů a dohod. Zvládni ji jako první — pokryje ti většinu situací, kdy potřebuješ mluvit o tom, co uděláš, pokud se něco stane.
Druhá podmínka — nereálná přítomnost
Druhá podmínka popisuje nepravděpodobnou nebo vymyšlenou situaci v přítomnosti nebo budoucnosti. If-věta je v minulém prostém čase, výsledek pomocí would [wůd] + infinitiv. If I had more time, I would learn Spanish [if aj hed mór tajm, aj wůd lérn spaniš] — Kdybych měl víc času, učil bych se španělsky.
Minulý čas v if-větě tady neznamená minulost — je to jen gramatický signál nereálnosti. U slovesa to be se v druhé podmínce tradičně používá were [wér] pro všechny osoby, i pro I a he/she/it: If I were you, I would ask him [if aj wér jů, aj wůd ask him] — Být tebou, zeptal bych se ho.
Tahle konstrukce If I were you je jedna z nejužitečnějších frází celé druhé podmínky — používá se k radám. Zkus si ji spojit se slovesy ptát se a odpovídat z lekce Slovesa II — mluvení a myšlení: to ask [tu ask] a to answer [tu ánsr] se do rad podle druhé podmínky hodí často.
Třetí podmínka — nesplněná minulost
Třetí podmínka mluví o něčem, co se v minulosti nestalo, a o tom, co by se bylo stalo, kdyby ano. If-věta je v předminulém čase (had + minulé příčestí), výsledek pomocí would have [wůd hev] + minulé příčestí. If I had studied, I would have passed the exam [if aj hed stadid, aj wůd hev pest d igzem] — Kdybych se byl učil, udělal bych zkoušku.
Třetí podmínka často vyjadřuje lítost nebo výtku — něco se zpětně nedá změnit. If you had told me, I would have helped you [if jů hed tould mí, aj wůd hev helpt jů] — Kdybys mi to byl řekl, pomohl bych ti. Sloveso to tell [tu tel] tady nese celý smysl věty — jde o informaci, která nedorazila včas.
Ve výslovnosti se would have často zkracuje na would've [wůdv] a v mluvené řeči zní skoro jako would of — to je ale jenom výslovnostní jev, píše se to vždycky would have.
Jak si podmínkové věty procvičit a nepoplést
Nejčastější chybou u všech čtyř typů je smíchání časů mezi if-větou a výsledkem — třeba if-věta v přítomném čase s would ve výsledku. Takové smíchání sice rodilý mluvčí občas použije v hovorové řeči, ale pro začátečníka je nejbezpečnější držet se čistých vzorců.
Dobrá strategie je naučit se každý typ na jedné vzorové větě a tu si opakovat, dokud nesedí automaticky — pak teprve měnit slovní zásobu. Test Psaní po paměti je na tohle ideální, protože tě donutí napsat celou větu, ne jen doplnit jedno slovo.
Když si nejsi jistý, který typ použít, zeptej se sám sebe, jak moc je situace reálná: fakt je nulová, reálná budoucnost první, nereálná přítomnost druhá a nezměnitelná minulost třetí. Tahle otázka funguje spolehlivěji než snaha pamatovat si čísla typů.
Časté otázky
Jaký je rozdíl mezi první a druhou podmínkou?
První podmínka mluví o reálně možné budoucí situaci (if + present simple, will + infinitiv). Druhá popisuje nepravděpodobnou nebo vymyšlenou situaci v přítomnosti (if + minulý čas, would + infinitiv).
Proč se v druhé podmínce píše If I were you a ne If I was you?
Were se v druhé podmínce tradičně používá pro všechny osoby včetně I, he, she a it, protože jde o gramatický signál nereálnosti, ne o skutečný minulý čas. If I was you se v neformální mluvě taky objevuje, ale were je považováno za správnější.
Kdy použít třetí podmínku?
Když mluvíš o něčem, co se v minulosti nestalo, a chceš říct, co by se bylo stalo, kdyby ano. Vzorec je if + předminulý čas, would have + minulé příčestí.
Může if-věta stát až za výsledkovou částí?
Ano, pořadí obou částí je volné. Pokud if-věta stojí na začátku, odděluje se od výsledku čárkou; pokud je až na konci, čárka se nepíše.
Je nulová podmínka totéž jako první podmínka?
Ne. Nulová podmínka popisuje obecně platný fakt a obě části jsou v present simple. První podmínka mluví o konkrétní budoucí možnosti a výsledek obsahuje will.